Na přítomnost slunečního světla a tepla jsme tak zvyklí, že nad ním ani příliš nepřemýšlíme. Když si však uvědomíme, že se nachází 150 milionů kilometrů daleko, najednou v nás mohou začít hlodat otázky: jak je možné, že jej i na takovou vzdálenost vidíme? A přes ni dokáže přenést teplo až k nám, přes vakuum vesmíru? Odpovědi na tyto otázky jsou mnohem překvapivější, než by se mohlo běžnému člověku zdát.
V první řadě je dobré se podívat, z čeho se vlastně naše nejbližší hvězda skládá. Jsou to vodík a hélium, s minimální příměsí jiných prvků s nízkým protonovým číslem. A zde je právě klíč k celé záhadě – procesy, které zde probíhají.
Slunce totiž není tvořeno pevnou hmotnou, jak by se mohlo zdát, nýbrž se jedná o plynnou kouli. V ní probíhají neustále jaderné reakce, při kterých se štěpí vodík na hélium. Právě tato silná jaderná reakce je příčinou v podstatě všech jevů, které máme se Sluncem spojené. Bez nadsázky jde totiž o obří nestíněný jaderný reaktor.
Zde je první problém – lidé si nedovedou představit, jak obrovské Slunce ve skutečnosti je. V porovnání s ním je Země v podstatě jen smítko. Nelze se tedy divit, že jej vidíme na takovou vzdálenost – jaderné reakce vydávají velmi silné záření, a to i ve viditelném spektru. Vyvolávají je ovšem i v tom, které je lidskému oku neviditelné – a právě to je zdrojem tepla.
Toho je takové množství, že skutečně zvládne na takovou vzdálenost ohřívat i naši planetu, i když teplo pocházející z jádra Země také nelze zanedbat. Spolu však vytváří ideální podmínky pro život, alespoň tedy po dobu, kdy bude tato jaderná reakce probíhat. A jen tomu, že vakuum nepřenáší zvuk, můžeme děkovat za to, že i na tuto vzdálenost neohluchneme.
Jistě, všichni víme, že radiace jej nebezpečná, a to platí i v tomto případě. To je i důvod, proč se život začal pořádně rozvíjet až po vzniku ozónové vrstvy, která působí jako protiradiační štít. A ten nám slouží dodnes.