Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu dobrovolně vstávat v sobotu ráno, abych šla na lekci plavání, asi bych se mu vysmála. Voda a já? To nikdy! Měla jsem z vody respekt, neřekla bych přímo strach, ale rozhodně jsem se necítila pohodlně, když jsem neměla pevnou zem pod nohama. Celkově musím tedy říct, že se doposud bojím otevřené vody, respektive toho velkého prostoru, kde nepostačím, nebo kdo ví co tam plave…Ale bojuju s tím! Všechno to začalo nevinně. Kamarádka mi jednoho dne při kávě řekla: „Přidej se ke mně na lekce plavání, bude to sranda!“ No jasně, sranda. Pro ni možná, ale já jsem si při té představě připadala jak kotva, co se místo plavání potopí na dno.
Ale znáte to. Slíbíte něco v záchvatu odvahy a pak už není cesta zpět. Tak jsem se ocitla v bazénu, oblečená do nových plavek (protože když už do toho jdu, aspoň budu vypadat dobře, že jo?), a koukala na instruktorku, jak vysvětluje základy. První lekce byla spíše o překonání sama sebe. Namočit si obličej, ponořit hlavu, vydechnout pod vodou… Věci, co dělají děti automaticky, pro mě byly jako překážky na maratonu. Ale něco se změnilo. Po několika lekcích jsem začala cítit, že voda nemusí být nepřítel. Naopak. Ta lehkost, když se necháte nadnášet, klid, co přijde, když se soustředíte na dech a pohyb… Bylo to osvobozující.
A co je na tom nejlepší? Ten pocit, že jsem to zvládla, že jsem překonala svůj strach a naučila se něco nového. Až příště někdo řekne: Půjdem si zaplavat?, už nebudu hledat výmluvy. Protože plavání už pro mě není jen o fyzické aktivitě. Je to o svobodě, radosti a trošce té odvahy. Ideální jsou lekce plavání v Praze. Opravdu velmi doporučuji!
Takže pokud jste na tom jako já předtím, zkuste to. Možná budete překvapeni, co všechno dokážete, když se odhodláte udělat ten první krok… nebo spíš ten první temp v bazénu.