Když jsem chtěla shodit nějaké kilogramy, tak to znamená, že bych také musela úplně od základu změnit svůj životní styl. Jenomže jsem ještě bydlela s rodiči a se sourozenci v jednom velikém domě. Chtěla jsem mít jiný životní styl, abych shodila. Jenomže když jsem tohle řekla svým rodičům, tak oni řekli, že nebudou vařit tak, jak bych si přála. A když jsem řekla rodičům, že i oni by mohli shodit třeba deset kilo, tak se oba dva na mě urazili. Moje lékařka mi totiž řekla, že mám docela nadváhu a že bych s tím měla něco dělat. Že potom moje srdce bude na tom špatně, tak jsem si řekla, že se budu držet rad doktorky.
A když jsem tohle zmínila doma, že bychom všichni mohli něco shodit a změnit životní styl, tak se mnou vůbec nikdo nesouhlasil. Ani nevíte, jak moc mě to mrzelo a byla jsem zároveň i hodně naštvaná. Zkoušela jsem aspoň své sourozence, jestli by mi nepomohli přesvědčit naše rodiče, že bychom mohli shodit některá kila i moji sourozenci na tom nebyli úplně nejlépe. Akorát mé sestřenice, která spíše zase vypadala, že má nějakou podváhu. Že je opravdu hodně podvyživená. Sestřenici jsem záviděla, protože kdybych já byla podvyživená, tak bych alespoň mohla jíst, co chci. Ale na změnu životního stylu není opravdu nikdy pozdě.
Když moje sestřenice řekla, že by zase chtěla napsat některá kila, tak jsem z toho byla v šoku. Samozřejmě, že tohle je pravda, protože moje sestřenice byla opravdu hodně hubená a ona řekla, že už má také dávno změněný životní styl a že jí hodně vlákniny a také bílkovin, že i já bych tohle měla jíst, ale že bych se měla vyhnout opravdu hodně tučným jídlům a také fastfoodům a sladkého. Jídla že třeba, kdybych si dělala kávu nebo čaj, že do toho nemám vůbec dávat cukr. Občas si prý mohu dopřát med, ale pouze jenom výjimečně. A tak jsem svou sestřenici poslechla. Dodržuji tohle sama a rodinu do toho už nenutím.